Jejich poznávacím znamením je velký červený batoh a ochota pomáhat přímo v terénu lidem, kterým se většina společnosti spíše vyhýbá. Členové spolku Medici na ulici poskytují pomoc lidem bez domova, ošetřují jejich rány, rozdávají hygienické potřeby a především nabízejí lidský zájem a respekt. Jedním z šedesátky zapojených studentů je i Martin Thiel z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity: „Na ulici nestačí ošetřit ránu. Důležité je dát lidem pocit, že nejsou míň jen kvůli situaci, do které se dostali.“
Co pacienty na ulici nejvíce trápí po fyzické stránce?
Nejčastěji jsou to drobné rány a oděrky, které se ale zanítí. Pro nás, kteří máme možnost se osprchovat a udržovat ránu v čistotě, by nepředstavovaly větší problém. Pro lidi bez domova je však velmi složité zabránit infekci, a tak se i zdánlivá maličkost může rozvinout v něco mnohem vážnějšího. Mnoho našich pacientů má navíc dlouhodobé zdravotní problémy, například cukrovku nebo chronickou žilní insuficienci. Celkově nemají cévní systém, zejména na dolních končetinách, v dobrém stavu. Kvůli tomu může i drobná oděrka přerůst ve velký zanícený bércový vřed. Setkáváme se také s infekčními onemocněními, jako jsou impetigo, ektyma nebo svrab.
Dává tedy smysl, že váš spolek nedávno navázal spolupráci se zkušenými ranhojičkami z naší II. chirurgické kliniky…
Přesně tak. Ošetření menších ran zvládneme sami, ale u chronických ran už je situace složitější. Proto se snažíme naši péči neustále zlepšovat. Na II. chirurgické klinice se této problematice dlouhodobě věnují, mají specializovanou ambulanci pro léčbu chronických ran a byli velmi vstřícní. Ukázali nám řadu materiálů, inspirovali nás novými postupy a samotný kurz – teoretická i praktická část v ambulanci – nám velmi pomohl. Během studia na lékařské fakultě se totiž s těmito tématy tolik nesetkáváme, jde převážně o kompetenci sester. Už teď mě napadají minimálně dva lidi, kterým díky novým informacím snad dokážeme pomoci se stagnujícími bércovými vředy.
Jak vznikla spolupráce Mediků na ulici se sv. Annou?
Když jsem se poprvé setkala s Martinem Thielem, který mi představil spolek Medici na ulici a požádal mě o konzultaci v oblasti hojení ran, bylo mi jasné, že má smysl hledat cesty, jak tuto záslužnou činnost podpořit.
Na II. chirurgické klinice jsme proto připravili teoretické i praktické školení. Skupina mediků absolvovala kurz Hojení ran a následně získávala zkušenosti přímo v naší ambulanci chronických ran. Zprostředkovali jsme jim také kontakty na partnery, kteří mohou pomoci se zajištěním převazového materiálu, a v případě potřeby jsme k dispozici pro konzultace u komplikovanějších případů.
Je velmi důležité pomáhat lidem, kteří naši pomoc potřebují. Každý z nás se může ocitnout v těžké životní situaci a přát si, aby se našel někdo, kdo podá pomocnou ruku. O to více si vážím práce studentů, kteří svůj čas a energii věnují těm, na které společnost často zapomíná. Jak říká jeden krásný citát: „Každý z nás je pro někoho andělem.“
PaedDr. Mgr. Markéta Zapletalová, MBA
vrchní sestra II. chirurgické kliniky FNUSA a LF MU,
garantka pro hojení ran a defektů
Naše ranhojičky se věnují i larvoterapii, dozvěděli jste se něco i z tohoto ranku?
Dozvěděli, ale v praxi to nevyužijeme. I když je pravda, že u některých našich pacientů zejména v letních měsících už „larvoterapie“ probíhá…
Všechny předsudky stranou, činnost v Medicích na ulicích asi nebude pro každého… Co je podle vás potřeba?
Medik na ulici by mít chuť pomáhat lidem, dbát opatrnosti a vzdát se právě oněch předsudků – bezdomovec nemusí být zanedbaný nervák, ale je to člověk, který může být milý. Stává se ale, že to někdo vzdá i přes dobrou motivaci. Častým důvodem bývá právě čichový vjem – zahnisané rány, zvlášť u lidí s omezeným přístupem k hygieně, nejsou pro každého. A samozřejmě je to i časově náročné – při studiu musíme hledat čas na spoustu věcí.
V čem vidíte největší smysl pomoci lidem na ulici?
Velkému množství lidí na okraji společnosti se z různých důvodů nedostává adekvátní zdravotní péče. Přitom jsou to pořád lidé a měli by mít přístup alespoň k základnímu ošetření. U této skupiny navíc často vidím, jak velký vliv může mít i relativně jednoduchá pomoc. Když se jim někdo věnuje a oni získají možnost pečovat o svůj zdravotní stav, zlepšuje se jejich motivace a chuť něco změnit. Myslím si, že právě to může být jeden z důležitých kroků k tomu, aby se člověk z ulice dostal.
Vzpomenete si na svou první zkušenost?
Bylo to před dvěma lety ve druhém ročníku na Vlhké a byla to velmi zajímavá služba. Moc se mi líbilo, jak to starší kolegyně měly zorganizované, a také to, že jsem se i bez větších zkušeností hned něco naučil. I s pacienty to bylo moc fajn, přišla třeba jedna paní, která si do ošetřovny chodila hojit popáleniny a v kapuci jí běhali potkani. Prý je našla na ulici v klícce, tak se jich ujala a měla je jako mazlíčky. Jiný pacient přišel s pohmožděnou a pokousanou rukou od člověka, který se s ním popral kvůli partnerce. Od samého začátku se setkávám s velmi zajímavými příběhy a některé situace jsou opravdu nezapomenutelné.
Máte třeba i nějakou negativní zkušenost?
Já osobně ne. Je ale pravda, že zejména v terénu se občas setkáváme s podnapilými klienty, kteří bývají kontaktnější. Týká se to spíše kolegyň, ale musím zaklepat, že zatím nikdy nešlo o situace, které by se nedaly zvládnout.
Jaké jsou reakce na nabízenou pomoc? Už o vás lidé vědí, nebo bývají podezřívaví?
Je to různé. Pořád se setkáváme s lidmi, kteří o nás ještě neslyšeli. Na Římském náměstí už nás ale mnoho lidí bez domova zná a chodí za námi cíleně. Abychom je neoslovovali jen s přímou nabídkou zdravotní pomoci, rozdáváme například vitamíny nebo ponožky a při té příležitosti se ptáme, jestli nepotřebují něco ošetřit. Vzbuzuje to větší důvěru a lidé jsou pak otevřenější.
Nejčastěji se věnujete ošetřování ran, není to ale určitě jediné, co lidé na ulici potřebují…
Přesně tak, nejde jen o fyzickou nebo materiální pomoc, kdy rozdáváme třeba základní hygienické potřeby z veřejných sbírek. Lidé bez domova často potřebují podpořit především psychicky. Snažíme se jim dávat přijetí, aby se necítili tolik na okraji společnosti, pochopit je. I to pomáhá budovat důvěru a díky ní si pak lidé dokážou říct o pomoc. Život na ulici je navíc velmi náročný a často s sebou přináší i psychické obtíže nebo duševní onemocnění.
Dokážou vám tito lidé vyjádřit zpětnou vazbu?
Spousta jich to dělá. Poděkují, usmějí se, chtějí si plácnou. Někteří dokonce přinesou třeba čokoládu nebo láhev alkoholu.
Měl jste nějaký předsudek, který jste díky činnosti ve spolku přehodnotil?
Určitě. Když člověk potkává lidi bez domova třeba na hlavním nádraží, snadno si o nich vytvoří různé představy. Proto mě překvapilo, kolik z nich je ve skutečnosti příjemných a milých. Uvědomil jsem si také, že když se člověk snaží pochopit příběh toho druhého, jeho vlastní pohled se výrazně změní. A často se změní i přístup toho člověka k vám.
Kdo jsou Medici na ulici?
Spolek studentů lékařských fakult, kteří pomáhají primárně lidem bez domova. Poskytují základní zdravotní ošetření, konzultace zdravotního stavu a zprostředkovávají další péči – zdravotní i sociální.
Oficiálně začali působit v roce 2020 v Praze, od té doby se rozšířili do Brna, Olomouce, Plzně, Hradce Králové a brzy se objeví i na ulicích Ostravy. Český projekt ke vzniku inspirovala zahraniční iniciativa Street Medicine.
Brněnští medici poskytují pomoc potřebným nejen v terénu, ale dvakrát týdně také na ošetřovně se sídlem na Mlýnské 4.
Práce spolku zakládá především na nesoudícím přijetí a empatii, kdy nabídnutá pomocná ruka a důvěra může přinést větší benefit než samotná zdravotní péče.
Projekt je financován z darů dobrovolných dárců či charitativních sbírek, podporu poskytují také lékařské fakulty a místní samosprávy.
