Ortopedi nejsou jenom řezníci, říká Filip Hudeček. Prevencí zachraňuje dětská kolena

Zachránit tisíc kolen za jednu dekádu. Takový cíl má nově vznikající iniciativa Zachraň koleno, která se zaměří na prevenci úrazů předního zkříženého vazu u dětských sportovců. Právě v této skupině k osud měnícímu zranění dochází nejčastěji. „Chceme zabojovat o každé dítě, které se neporaní a bude si dál moci plnit svůj sportovní sen,“ říká zakladatel projektu a lékař z I. ortopedické kliniky Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně a LF MU MUDr. Filip Hudeček.

Proč se váš projekt zaměřuje právě na zranění předního zkříženého vazu?

Čelíme epidemii tohoto typu úrazu, speciálně u mladých sportovců, častěji u děvčat. Existují registry, které každoročně vzrůstající výskyt dokumentují. Denně to s kolegy vídáme také v našich ortopedických praxích. Dostáváme se do situace, kdy na každý tisíc obyvatel pod dvacet let připadá jedno zranění. Přitom jde o poranění, které vzniká při relativně banálních situacích, jako je doskok nebo změna směru.

Čím to je, že křivka tolik roste?

Problém má více příčin. Děti, i když pravidelně sportující, mají horší neuromuskulární kontrolu, pohybovou koordinaci, jsou tak trochu nebezpečné samy sobě. Je to způsobeno současným životním stylem, z mého pohledu zejména předčasnou specializací na určitý sport. Z pohybu se vytrácí přirozenost, spontánnost, hravost. K dětem od malička přistupujeme jako k malým vrcholovým sportovcům. Rodič dítěti v pěti letech vybere sport a potomek potom nedělá skoro nic jiného. Jeho neuromoskulární mechanismy se velmi pravděpodobně nejpřirozeněji rozvíjí přirozenou hrou, spontánními aktivitami v přírodě nebo za domem na sídlišti – kdekoliv, jen ne na gauči s mobilem v ruce nebo na židli u počítače.

Proč je problém častější u dívek?

Roli mohou hrát faktory anatomické – děvčata mají širší pánev a kolena mají přirozeně větší tendenci směřovat do X, u chlapců je naopak častější O, což je samo o sobě pro koleno protektivní. Důvod může být i hormonální anebo to může být opět životním stylem, kdy kluci si jdou začutat do parku nebo se projet na kole přeci jen častěji než dívky. Obvykle mají o něco větší vztah k přirozenému pohybu a možná je právě toto důkaz, že přirozený pohyb je nejlepší ochrana.

Iniciativa Zachraň koleno stojí na tom, že před vznikem úrazu existuje dostupná prevence…

Ano, výzkum opakovaně prokázal, že pomocí specifického tréninku, který se dá aplikovat jako součást rozcvičky, může riziko úrazu poklesnout o 50–60 procent. Stačí čtyři minuty. Nejde o nic nového, v minulosti již proběhly pokusy o začlenění do praxe, ale vzrůstající čísla úrazů svědčí o tom, že se to příliš nepovedlo. S naší iniciativou jsme se proto rozhodli jít na to trochu jinak.

Jak?

Pokusíme se pro rozcvičku nadchnout přímo děti. Chceme, aby věděli, že mají problém. Pokud to nepochopí, nebudou mít vnitřní motivaci to dělat. Taktiku jsem vypozoroval při výchově vlastních dětí. (smích)

Jakými konkrétními kroky toho chcete dosáhnout?

Cílem je, aby se samy děti prostřednictvím sítí o problému dozvěděly a řekly si – aha, já fakt nechci skončit jako tahle holka z tohoto videa, co pro to můžu udělat? Zapojili jsme také spoustu známých osobností, teď jsme třeba natáčeli povídání s Lukášem Krpálkem nebo s Víťou Krejčím, který aktuálně bourá české rekordy v NBA. Máme přislíbeného Martina Nečase z NHL, Barboru Špotákovou a mnoho dalších. Pokud se děti naladí na myšlenku, že jim jejich hvězda poradí, jak příznivě ovlivnit svůj osud, snad nám to umožní naplnit naši vizi. Cílem není malé sportovce děsit, ale chceme je realisticky upozornit, že ten problém tady je. Aby nám jednou nevyčetli, že jsme je na to neupozornili.

Ve vašem projektu se ale neobracíte pouze k dětem.

Jdeme na to ze tří směrů. Vedle poučených dětí potřebujeme také informované rodiče – aby se ptali trenérů, co dělají pro prevenci u dětí, a aby trenéři byli pod tlakem se v této oblasti vzdělávat a jednoduchou rozcvičku aplikovat. Podařilo se nám získat podporu Českého olympijského výboru, díky čemuž jsme dostali možnost provádět vlastní výzkum, měřící v 3D laboratoři efekt rozcvičky, a také oslovit sportovní svazy. Většina z nich projevila zájem o spolupráci, a dokonce to půjde tak daleko, že trenéři s licencí budou mít naše školení povinné.

To bude vyžadovat proškolení velkého množství trenérů…

Naši zástupci už si staví týmy v regionech, začínáme v lednu ve dvaceti centrech po celé republice. Půjde o tříhodinový seminář, kam se každý trenér může přihlásit na našem webu. Rozcvička je jednoduchá a přizpůsobená různým věkovým kategoriím dětských sportovců.

Může rozcvička pomoci předcházet i dalším úrazům?

Určitě, není to izolované cvičení na koleno, ba naopak. Bylo prokázáno, že se tím snižuje i úrazovost kotníku, a dokonce zlepšuje výkon. Jde o validovanou metodu, která byla před lety vyvinuta Evropskou organizací pro sportovní medicínu ESSKA-ESMA a která je postupně implementována v jednolivých evropských zemích.

Co by bylo ideálním výsledkem celého projektu?

Pokusili jsme se namodelovat budoucnost a vyšlo nám, že pokud by se nám podařilo proškolit všechny trenéry dětských sportovců, tedy asi 5–6 tisíc lidí, mohla by se rozcvička dostat ke 180 tisícům dětí. Při střízlivém odhadu zohledňujícím, že ne všichni proškolení se našimi radami budou řídit, máme vizi zachránit tisíc kolen za dekádu. Možná to nezní jako velké číslo, ale za každým jedním zachráněným kolenem je dítě ušetřené velkého zásahu do jeho budoucnosti. Děti si z úrazu nenesou pouze následky sportovní a zdravotní, ale i psychosociální. Zničehonic jsou vytrženi z přirozeného prostředí a od kamarádů. Návrat do sportovního života trvá až rok a někdy své vrstevníky už ani nemusí výkonnostně dohonit. Mnozí ten sport taky zabalí úplně – vrací se jich méně než padesát procent.

Proč jste si stanovili cíl projektu zrovna na deset let?

Vnímáme to jako běh na dlouhou trať. Rozcvičku je potřeba dělat pořád – protektivní faktor se projeví už po pár týdnech, ale po vynechání cvičení zase mizí. Musí se to ve společnosti zakořenit, stejně jako třeba kdysi s helmou na kolo. Dnes už každý ví, že helma není pro parádu. A naší vizí je, že za několik let bude každý vědět, že nechce-li si zranit koleno, má se před sportem rozcvičit.

Jakým způsobem plánujete dopad vyhodnocovat?

Díky podpoře Českého olympijského výboru a také dárců, kteří přispívají do našeho Nadační fondu Zachraň koleno, máme možnost založit registr úrazů předního zkříženého vazu. Ten v tuzemsku zatím chybí. Jednak díky němu získáme informace o nepříteli a jednak uvidíme, jak se nám s ním daří bojovat. Hotový by měl být za 2 až 3 roky.

Co bylo impulsem k rozběhnutí tak velkého projektu?

Přednášel jsem v roce 2024 v Litvě na ortopedickém kongresu, a tam jsem se osobně setkal s doktorem Thomasem Pattem z Nizozemska, současným prezidentem organizace ESSKA-ESMA. Dr. Patt je nejviditelnější tváří celého projektu a mnoho let neúnavně propaguje prevenci poranění předního zkříženého vazu. V předvečer kongresu mně na večeři a pak u piva představil projekt s tím, že hledá spřízněné duše, které mu ho postupně pomohou implementovat do dalších evropských zemí. Později jsem si o problematice něco načetl a věděl jsem, že do toho chci jít.

Kdo další za projektem stojí?

Spojil jsem se s mým kamarádem, ortopedem Michaelem Lujcem z FN Brno, a když jsem ho na konferenci ESSKA v Miláně nadšeně bral na přednášku Dr. Patta, náhodně jsme se na ní setkali s dalšími kolegy z Brna – primářem Karlem Urbáškem z ortopedie ve FDN a sportovním fyzioteraputem Ivanem Jánským, který působí u Komety a Zbrojovky Brno. Brali jsme to jako znamení, oslovili je a už jsme byli čtyři. Dnes náš tým tvoří téměř dvě stovky nadšenců, kteří pro projekt pracují zadarmo – z přesvědčení, že to má smysl. Věnujeme se tomu týmově, a to je možná ten důvod, proč jsme v tuto chvíli s celou iniciativou asi nejdál ze zapojených zemí.

Je za vás prevence směr, kterým se ortopedie do budoucna bude ubírat častěji?

Prevence tu byla vždy, ale je to s ní stejné jako všude jinde – také víme, že bychom neměli kouřit a přejídat se, hůř se to potom dělá. V tomto případě ale cítíme, že bychom se měli snažit víc, protože jsme za děti zodpovědní. Když si dospělý ničí své zdraví, je to jeho věc, ale určit dítěti, že se bude specializovat na jednu disciplínu a „nechat ho se zranit“, to není chyba dítěte. Je to chyba celého současného pojetí sportu, které asi nezměníme. Za ortopedii se ale můžeme minimálně snažit o zmenšení rizika tohoto vážného zranění.