Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně slaví 240 let od svého založení. Moderní historii začala psát v roce 1786 na základě reforem Josefa II., který svými dekrety zásadně proměnil zdravotní péči v českých zemích. „Hlavním přínosem nových nemocnic byla především jejich specializace výhradně na nemocné a relativně lepší dostupnost jak v teritoriálním, tak sociálním ohledu,“ připomíná historik medicíny a ředitel Ústavu dějin Univerzity Karlovy prof. PhDr. Petr Svobodný, Ph.D. Do skutečně moderní podoby zdravotnictví musely tyto instituce ale ujít ještě dlouhou cestu.
prof. PhDr. Petr Svobodný, Ph.D.
historik medicíny a ředitel Ústavu dějin Univerzity Karlovy a archivu UK
Jak fungovala brněnská zdravotní péče před založením všeobecného zaopatřovacího ústavu?
Před založením tohoto ústavu nového typu se v Brně na péči o nemocné specializovaly pouze špitál milosrdných bratří pro muže a špitál alžbětinek pro ženy. Ty podobně jako v Praze unikly rušení starých špitálů a působily nadále vedle nových nemocnic.
Co přesně ve zdravotnictví stanovovaly reformy Josefa II.?
Podle takzvaných direktivních pravidel z roku 1781 měla být v hlavních městech jednotlivých zemí monarchie zřízena specializovaná zdravotnická zařízení, jmenovitě všeobecné nemocnice, ústavy choromyslných, porodnice s nalezinci a chorobince pro nevyléčitelně nemocné.
Jak rychle se tato pravidla dařilo dostávat do praxe?
Realizace pravidel, tedy vybudování kompletní ideální sestavy nových ústavů, postupovala v různých místech odlišným tempem podle místních podmínek. V čele stála pochopitelně Vídeň, kde byla nová všeobecná nemocnice a další předepsané ústavy otevřeny již roku 1784. V českých zemích v tomto ohledu Brno předstihlo Prahu. O zřízení „spojených“ ústavů a jejich umístění u sv. Anny bylo rozhodnuto již v roce 1784, o rok později zahájila provoz porodnice s nalezincem a sirotčincem (podobně jako v Praze dříve než vlastní nemocnice), roku 1786 všeobecná nemocnice s oddělením pro choromyslné a o rok později celý zaopatřovací ústav doplnil chorobinec. Praha čekala na porodnici s nalezincem a chorobinec až do roku 1789 a na všeobecnou nemocnici s ústavem choromyslných dokonce ještě o rok déle.
Byl tento ústav na svou dobu něčím výjimečný?
Brněnský všeobecný zaopatřovací ústav, který v sobě obsahoval všechny komponenty zdravotnické lůžkové péče předepsané direktivními pravidly, byl typickým produktem a vyvrcholením zdravotnických reforem osvícenských panovníků habsburské říše. Pokud lze hovořit o výjimečnosti brněnského případu, pak nejspíše v tom smyslu, že jeho ústavy časově předstihly Prahu, i když nové pražské ústavy byly v řadě ohledů významnější (velikost, role klinických pracovišť pražské lékařské fakulty a tím větší význam pro rozvoj řady oborů). Za specifikum je možné považovat též fakt, že na Moravě byly podobné ústavy jen o málo později vybudovány i ve druhém zemském hlavním městě, v Olomouci. Olomoucká všeobecná nemocnice měla navíc na rozdíl od Brna, podobně jako pražská, funkci klinického zázemí zdejšího medicínsko-chirurgického učiliště.
Jak vypadala péče o pacienty ve sv. Anně na přelomu 18. a 19. století?
Posuzovat dnešními měřítky práci lékařského a ošetřovatelského personálu konce 18. a první poloviny 19. století není dost dobře možné. Pacientům se dostalo základního ošetření a následné péče, včetně lože a jídla. Léčba mohla být až do aplikace moderních přístupů v chirurgii a objevů mikrobiologických příčin infekčních nemocí ve druhé polovině 19. století převážně pouze symptomatická a jen výjimečně kauzální. V první polovině 19. století se v brněnské nemocnici o pacienty s horečnatými onemocněními starali lékaři interního oddělení, na tzv. externím oddělení byli ošetřováni zejména pacienti s úrazy, kožními a pohlavními chorobami nebo očními neduhy, z nichž některé byly již tehdy úspěšně operovatelné.
Jaké zdravotní problémy byly v Brně a na Moravě v té době nejpalčivější?
Zdravotní stav obyvatel Moravy, který koncem 18. a v 19. století nadále výrazně ovlivňovaly bídné sociální poměry a hygienické podmínky většiny populace, lze obecně charakterizovat jako neutěšený. Nejviditelnější byly epidemie infekčních nemocí zažívacího traktu, na něž musely úřady a zdravotnická zařízení reagovat. Vzhledem k dobovým terapeutickým možnostem zpravidla jen s nevalnými výsledky. Šíření a průběh epidemií se prolínaly a prohlubovaly též v návaznosti na další tradiční metly lidstva – hlad a důsledky válek. Brněnská nemocnice tak čelila mnoha výzvám, například nemocem šířícím se v souvislosti s pohyby vojsk v roce 1805, epidemii neštovic roku 1823, opakujícím se epidemiím zejména břišního tyfu (jedna z největších 1846) nebo skvrnitého tyfu v polovině 50. let. V 50. a 60. letech opakovaně propukaly epidemie tzv. asijské cholery, epidemie neštovic zasáhla Brno ještě roku 1888 a tyfová roku 1901. Poslední velkou epidemií „dlouhého“ 19. století s dramatickými dopady na obyvatelstvo českých zemí včetně Brna byla tzv. španělská chřipka let 1918 až 1920 spojená s koncem 1. světové války.
V roce 1804 byl u sv. Anny zřízen očkovací ústav proti neštovicím…
Ano, převratnou událostí v boji proti nebezpečným pravým neštovicím s vysokou smrtností byl objev a zavedení nové typu očkování. Oproti již dříve existující, ale riskantní metodě očkování lymfou z pravých neštovic, tzv. variolaci, se od přelomu 18. a 19. přecházelo na novou metodu anglického lékaře Edwarda Jennera – očkování lymfou získanou z kravských neštovic. Účinná, bezpečnější a spolehlivější metoda tzv. vakcinace se rychle rozšířila i v habsburské monarchii, mimo jiné díky intenzivní podpoře státních zdravotních úřadů i mnoha lékařů nebo farářů. Osobám, které se zasloužily o její šíření i v českých zemích, byly udělovány pamětní medaile. Mezi veřejností i mezi lékaři se ovšem nacházeli též odpůrci – dnešní terminologií antiwaxeři – až do konce 19. století.
Bylo očkování v boji s neštovicemi úspěšné?
Plošné úspěchy vakcinace se projevovaly až se zpožděním, v souvislosti s rostoucími počty očkovaných a zdokonalováním metody. Šíření pomohly postupně vydávané předpisy, mimo jiné o bezplatném očkování chudých. Proočkovanost dětí dosahovala v Čechách a na Moravě roku 1849 kolem 96 procent, v rámci Evropy nadprůměrné hodnoty. Velká epidemie pravých neštovic ale v Brně proběhla ještě koncem 19. století. Na Moravě byl velkým propagátorem vakcinace doktor Vincenc Kayser von Niklheim, zakladatel vzorového očkovacího ústavu v brněnské nemocnici u sv. Anny roku 1804. Podobný veřejný očkovací ústav byl založen již roku 1801 v pražské všeobecné nemocnici.
Kdy podle vás nastal největší zlom v dějinách medicíny a můžeme ho sledovat i v prostředí sv. Anny?
O zásadních zlomech v dějinách medicíny, které výrazně ovlivnily terapeutické možnosti lékařů, lze hovořit zejména od poloviny 19. století. Cestu k úspěšným chirurgickým operacím umožnilo poměrně rychlé zavedení éterové narkózy a poté ne zcela bezproblémové prosazování zásad antisepse a asepse.
První doložená operace s použitím éterové anestezie v českých zemích se odehrála právě u sv. Anny…
Je to tak, 4. února 1847, jen několik měsíců po jejím zcela prvním použití v americkém Bostonu, provedl úspěšný zákrok za použití éteru v nemocnici u sv. Anny doktor Augustin Göttinger.
Jaká byla cesta k přijetí antiseptických principů?
Důsledně uplatňovaná antiseptická opatření dle zásad anglického chirurga Josepha Listera úspěšnosti chirurgických zásahů v brněnské nemocnici napomáhala od přelomu 60. a 70. let. Krátce nato, od 70. a 80. let, nastal boom objevování původců řady infekčních nemocí zásluhou průkopníků mikrobiologie Roberta Kocha a Louise Pasteura a jejich následovníků. Určení původců infekčních nemocí pak bylo předpokladem jejich účinné léčby. Rozvoj bakteriologie byl patrný i v brněnské nemocnici, která v polovině 90. let zavedla například novou úspěšnou metodu léčby záškrtu antidifterickým sérem. S pokroky diagnostických a terapeutických metod dokázala brněnská nemocnice udržet krok i během bouřlivého rozvoje biomedicínských oborů ve 20. století.
Dnes má naše nemocnice více než tři a půl tisíce zaměstnanců, jak to bylo v jejích počátcích?
Na samém počátku působil v nemocnici pouze jeden lékař, jeden chirurg a porodník. Počty lékařského personálu rostly, počátkem 20. století měla nemocnice již šest primářů, tedy vedoucích lékařů oddělení, a několik dalších ústavních lékařů. V první polovině století přijímal nemocné službu konající primář daného oddělení spolu s dalším lékařem, kteří stanovili následující léčebný postup. Naordinované léčebné či chirurgické postupy se vykonávaly většinou dopoledne, na postup léčení dohlíželi službu konající lékaři nebo chirurgové během ranních a večerních vizit.
Jak prestižní bylo postavení lékařů ve společnosti?
Prestiž lékařů se vyvíjela v čase v návaznosti na jejich jen pozvolna rostoucí počet a roli v rámci zdravotní péče i na možnostech přinášet pacientům úlevu. Jiná byl na počátku a jiná na konci 19. století. Ještě v první třetině 19. století působilo na celé Moravě celkem 1285 lékařů a 536 tzv. ranlékařů, z toho v Brněnském kraji pracovalo 23 lékařů a jejich diagnostické a terapeutické možnosti, jak již bylo řečeno, byly velmi omezené. Teprve s rostoucími možnostmi, které přinesly pokroky v lékařské vědě a jejich aplikace v praxi, a kapacitami zdravotnických zařízení, se úspěšnost, profesní role a též společenské postavení lékařů zlepšovalo. Stále ovšem existoval rozpor mezi postavením, které lékařům zajišťoval jejich akademický gradus, a reálným postavením na trhu práce, finančním hodnocením a s tím spojeným společenským statusem. Ještě hluboko do 20. století patřili k „lepším vrstvám“ hlavně primáři, zatímco pro další kategorie nemocničních lékařů byla jejich práce v nemocnici hlavně způsobem postgraduálního vzdělávání s vyhlídkou služebního postupu a s tím spojeného nárůstu sociálního kapitálu. I v případě nejznámějších a nejúspěšnějších lékařů, příkladně přednostů univerzitních klinik, přispívala k jejich aureole úspěšného lékaře a elitnímu společenskému postavení spíše etická autorita jejich povolání, než reálné vědecké a léčebné výsledky nebo majetkové poměry.
A co role a postavení sester a ošetřovatelek?
Ošetřovatelský personál v nemocnicích nového typu, kterou byl i brněnský ústav, patřil koncem 18. století a ještě řadu desetiletí potom k nejníže postaveným mezi zdravotnickými pracovníky. Neškolení ošetřovatelé, muži i ženy, pracovali v neutěšených pracovních a životních podmínkách, a to za nepatrnou odměnu. Spali například v pokojích pacientů. Nedostatků v neobyčejně náročné péči o nemocné si byli lékaři dobře vědomi, jejich návrhy na zlepšení, například cestou školení, byly ale až do poslední čtvrtiny 19. století neúspěšné.
Po založení Masarykovy univerzity v roce 1919 u sv. Anny započala výuka mediků. Je něco, co z této doby přetrvává do dnešních dní?
Paralely mezi dneškem a prvními desetiletími existence lékařské fakulty Masarykovy univerzity lze nalézt v základním rozvržení studijního cyklu do studia teoretických, poté preklinických a nakonec klinických oborů. Obsah jednotlivých disciplín se ovšem během zhruba jednoho století radikálně proměnil v souvislosti s expanzí poznatků biomedicínských věd a jejich šíření do diagnostické a terapeutické praxe a z toho vyplývající nutnosti modifikovat učební plány. Výraznými proměnami prošly také výukové metody, nároky na znalosti a dovednosti, jejich prokazování během zkoušek a další. Na druhou stranu by i dnešní medici a medičky nalezli se svými předchůdci řadu společných rysů, problémů i radostí – náročností studia a ekonomickými aspekty každodenního života počínaje a veselým studentským životem konče.
Dnes si už nemocnici bez propojení s vědou a výzkumem neumíme představit. Jak to ale bylo v minulosti, ještě před spojením s univerzitou?
V brněnské nemocnici u sv. Anny působila již před umístěním klinik lékařské fakulty řada lékařů, kteří se kromě léčby pacientů věnovali vzdělávání žáků nebo vědeckému bádání a publikování. I když výchova mladších kolegů na odděleních nemocnice nebyla dlouho formalizována zkouškami nebo tituly, odborný růst sekundárních lékařů pod vedením primářů vedl u mnoha z nich k úspěšné kariéře vysoce erudovaného lékaře nebo dokonce univerzitního učitele a vědce.
Napadá vás někdo konkrétní?
K výrazným osobnostem nemocnice poslední čtvrtiny 19. století patřil například ambiciózní chirurg Karel Katholický, který své dovednosti a znalosti předával nejenom kolegům v nemocnici, ale šířil nejnovější poznatky z různých oblastí svého oboru formou přednášek v brněnském spolku lékařů, zdravotnických přednášek pro veřejnost a výuky první pomoci pro ošetřovatelky Červeného kříže. Věhlas brněnské nemocnice v odborných kruzích výrazně pozdvihl počátkem 20. století Karel Sternberg, který přišel do Brna na místo prosektora z Vídně, kam poté dojížděl přednášet jako docent a později profesor lékařské fakulty. Někteří další lékaři zdejší nemocnice získali habilitaci ve svých oborech již před založením Masarykovy univerzity a po roce 1919 se zařadili mezi zakladatelské osobnosti její lékařské fakulty. Pomineme-li pražské docenty, kteří měli mezi zakladateli brněnské lékařské fakulty výrazné zastoupení, sehrálo v přípravě budoucích profesorů a přednostů klinik hlavní roli brněnské České vysoké školy technické. Z řad českých vědecky perspektivních primářů nemocnice na něm byli před první světovou válkou cíleně jmenováni docenty chirurg Jaroslav Bakeš a internista Rudolf Vanýsek.
Jaký význam má podle vás kontinuita jedné nemocnice, která nepřetržitě slouží pacientům už 240 let?
Nemocnice u sv. Anny je po celou tu dobu nezbytnou součástí infrastruktury moderního velkoměsta. Její význam je nezpochybnitelný nejen v reálné rovině poskytování špičkové zdravotní péče a role centra vysokoškolské vědy a vzdělávání v oblasti medicíny, i když v této pozici již tři desetiletí není sama. Spolu s ostatními brněnskými institucemi, například politickými, vědeckými nebo kulturními, přesahující hranice města, země i státu, nese i kontinuitu jednoho z výrazných symbolů identity a genia loci moravské metropole. Podobnou pozici zaujímají v obrazu města uvnitř i navenek význačné osobnosti pečující o své pacienty, vychovávající další generace lékařů a posouvající hranice svých vědeckých disciplín.
