Dobrovolnický program Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně už deset let přináší pacientům lidské slovo, rozptýlení i oporu. „Když pacienti alespoň na chvíli zapomenou na své zdravotní problémy, jsem šťastná,“ říká dobrovolnice Alena Škorpíková, která se i přes profesní působení mimo oblast zdravotnictví rozhodla věnovat svůj čas a energii nemocným. Za svou činnost pod hlavičkou DobroCentra u sv. Anny byla nominována na cenu Křesadlo Jihomoravského kraje, jež oceňuje výjimečné dobrovolníky a jejich příběhy pomoci.
Vaše profesní specializace nemá nic společného se zdravotnictvím ani sociálními službami. Jak jste se k této formě pomoci dostala?
Po gymnáziu jsem se rozhodla odjet jako au-pair do Anglie a později do Ameriky, kde je dobrovolnictví běžnou formou pomoci. Líbilo se mi to a řekla jsem si, že i já bych jednou chtěla být nějakým způsobem prospěšná lidem. Uplynulo ale ještě moře času než se tomu tak stalo – nejdřív studium na vysoké škole, pak přišly děti. Ten čas nadešel až v září loňského roku, kdy jsem začala s dobrovolnictvím u sv. Anny. A bylo to skvělé životní rozhodnutí.
Jak s pacienty nejraději trávíte čas?
Pravidelně každé pondělí a úterý docházím na neurologii a internu a s pacienty si povídám. Jsem komunikativní a přátelská a dokážu se naladit na pacienta tak, abychom si příjemně povykládali o tom, co ho baví a zajímá. Většinou rozebíráme běžná témata – koníčky, cestování, kulturu, práci, život… Někdy na vše ani jedno setkání nestačí a musíme pokračovat další den. Potkala jsem spoustu zajímavých, milých lidí a s některými jsme si padli do noty natolik, že jsme se spřátelili a jsme v kontaktu.
Vzpomínáte si na nějaké setkání, které vás silně zasáhlo?
Každý pacient je pro mě důležitý a věnuji mu maximální pozornost. Pořád ve mně ale rezonuje setkání s téměř stoletou, úžasnou paní, která mi říkala holčičko. Když jsem se jí zeptala, jestli ještě čte knihy, tak mi odpověděla, že nedávno dočetla Padesát odstínů šedi. Upřímně mě rozesmála. Viděla prý i film a nejvíc se jí líbila scéna, kdy vzal Christian Grey Anastasii do helikoptéry. (smích)
Setkávání s nemocnými určitě přináší i těžší momenty, co vám pomáhá se s nimi vyrovnat?
Některé příběhy jsou smutné. Jednou jsem měla staršího pacienta, který bohužel pomalu odcházel. Seděla jsem u něj, držela ho za ruku a vyprávěla jsem mu. Pacient nebyl sám a věřím, že to mělo smysl. Pochopitelně mě občas zasáhne bolest či těžký životní osud a myšlenky na něj se mi usadí v hlavě. K načerpání energie a vyčištění hlavy mi vždy pomůžou moje dvě obrovské lásky – knihy a zahradničení. Bez nich a samozřejmě bez mé rodiny si nedokážu svůj život představit.
Kdybyste celou svou zkušenost z DobroCentra u sv. Anny zhodnotila, doporučila byste takovou činnost i ostatním?
Dobrovolnictví u sv. Anny mě neskonale baví a nabíjí energií. Každý týden se těším, koho nového potkám a co zajímavého se dozvím. Velký podíl na tom má milý přístup pracovníků na neurologii a interně, kam za pacienty docházím, a samozřejmě DobroCentru u sv. Anny jako takové, které mi dává příležitost věnovat se tomu, co mi dává smysl. Pomáhat je skvělé a pokud bych někoho inspirovala, budu moc ráda.
Cena Křesadlo je udělována na základě veřejného online hlasování s cílem ocenit inspirativní příběhy nezištné pomoci. Podpořit svým hlasem vybraného dobrovolníka je možné do 9. listopadu 2025 na webové stránce ankety.
