Prof. MUDr. Ivan Rektor, CSc. z I. neurologické kliniky FNUSA a LF MU se svou celoživotní prací významně zasloužil o pozici Brna jako předního evropského centra v neurologii a výzkumu mozku. Bývalý přednosta kliniky a vedoucí Centra neurověd, výzkumu mozku a mysli Středoevropského technologického institutu CEITEC teď za svůj přínos pro region získal Cenu města Brna 2020 v oblasti lékařské vědy a farmacie.

Co Vás motivovalo k tomu, abyste se ve své profesní dráze zaměřil na neurologii a konkrétně pak epilepsii?

Můj otec byl psychiatr. Mozek mě přitahoval od puberty, ale po promoci jsem začínal v nemocnici v Uherském Hradišti na interně. Uvolnilo se tam místo na neurologii a ověřil jsem si, že mě obor  zajímá, i když možnosti byly tehdy podstatně menší než dnes. K epilepsii jsem se dostal až o pět let později, když jsem nastoupil jako asistent na neurologickou kliniku v Brně.

Když jste zakládal Centrum pro epilepsie Brno, inspiroval jste se ze svých bohatých zahraničních zkušeností…

Založení Centra předcházelo mých několik let v CNRS Gif sur Yvette na předměstí Paříže, kde jsem pracoval s epileptickými paviány Papio papio, a dva roky v centru chirurgie epilepsie na neurochirurgické klinice v Hȏpital Sainte-Anne (neboli nemocnice u sv. Anny) v Paříži, pod vedením zakladatele epileptochirurgie založené na stereo elektroencefalografii (SEEG) Pierre Bancauda. V Paříži jsem mohl zůstat natrvalo na slušné vědecké pozici, ale já jsem se cítil především jako klinik a po chvíli váhání – přece jenom, vyměnit Paříž za Brno – jsem se vrátil. Pozice šéfa I. neurologické kliniky FNUSA a LF MU mi umožnila přenést a rozvíjet v Brně to, co jsem se naučil v Paříži.

Jak si teď Česko v této oblasti stojí? Je péče o epileptické pacienty srovnatelná s úrovní v zahraničí?

Když jsme centrum zakládali, bylo to tehdy shodou okolností v době privatizace zdravotnictví, řada starších kolegů odešla z kliniky do privátu nebo do Bohunic a já jsem se ocitl na klinice s mimořádně nadanými a vysoce motivovanými mladými kolegy. To nám umožnilo  zavedení moderní terapie včetně chirurgie epilepsie, ale také centra pro Parkinsonovu nemoc a další extrapyramidová onemocnění. Později tak vznikla další centra – ikty,  demence,  roztroušená skleróza  atd. Tato centra vedou kdysi mladí kolegové, dnes stále ještě mladí profesoři, jako jsou Milan Brázdil, Irena Rektorová nebo Robert Mikulík, Martin Bareš je rektorem, všichni s mezinárodním renomé. A máme také mladé docenty, například Marek Baláž, Martina Bočková, právě habilitují Irena Doleželová a Martin Pail, centra vedou dále také Michal Dufek a Lenka Krajčovičová… Máme nadějné mladé kolegy, jejichž akademická kariéra je na vzestupu. Souhrnná odpověď je tedy ano, ve výše jmenovaných oborech jsme na evropské či světové úrovni. Vědeckému rozvoji pak velmi napomohlo to, že jsme zapojeni v CEITEC i FNUSA-ICRC.

Mimo oblast klinické neurologie se věnujete například výzkumu přenosu traumatu na potomky přeživších holokaustu. Můžete stručně vysvětlit, jak se následky přenáší?

Hotová a submitovaná je první část výzkumu, kde jsme analyzovali celoživotní psychologické a MR (magnetická rezonance) projevy u přeživších extrémního traumatu, tedy holokaustu, před více než sedmdesáti lety. Jeho známky, třeba postižení struktur mozku související se stresem,  jsou i dnes jasně patrné. Předběžné výsledky ukazují psychologické projevy stresu, ale i změny v konektivitě mezi mozkovými strukturami i v druhé a třetí generaci. Snažíme se zjistit, zda přenos je epigenetický nebo behaviorální, výsledky ale ještě nemáme.

Co je předmětem Vašeho výzkumného zájmu v poslední době?

Výzkumně se zaměřuji na epilepsii, ale také na Parkinsonovu nemoc, zejména hlubokou mozkovou stimulaci (DBS). Letos jsme získali granty na určení epileptogenní léze u multilezionální epilepsie a na DBS u Parkinsonovy nemoci a epilepsie. Máme ale i jiné projekty, např. výzkum hudby, zejména tzv. Mozartova efektu. Práce je založena na snímání intracerebrálními elektrodami, kdy jsme popsali mechanismus působení hudby na mozek. Právě  vyšla v European Journal of Neurology. Ve výzkumu dále pokračujeme.

V Brně žijete od svých patnácti let. Jste patriot?

Narodil jsem se v městě s deseti tisíci obyvateli, žil ve čtyřicetitisícovém i desetimilionovém městě, ale půlmilionové Brno se mi zdá optimální. Je tady dost kultury, díky osmdesáti tisícům vysokoškolských studentů město žije, je tady hodně cizinců. Brno má optimistickou atmosféru města s budoucností. Velmi se to liší od atmosféry před třiceti lety. A všude dojedu na kole.

Kde se tahle Vaše láska k cyklistice vzala?

V Uherském Hradišti, tam jezdily i babky v krojích na ortopedické vyšetření na kole. Když jsem se vrátil do Brna, zjistil jsem, že kolo mě baví, vidím zblízka svět kolem sebe a mám každý den pohyb. Takže v Brně samozřejmě, když není náledí nebo liják, tak jezdím denně, ale i na cestách, v Evropě, ale i v USA nebo Vietnamu. Vřele doporučuji.

Prof. Jiří Rektor